Překlad liturgického textu v zrcadle teorie skoposu.

Monografie se věnuje překladu liturgického textu (konkrétně východní liturgie sv. Jana Zlatoústého, oblíbené především v pravoslavném a řeckokatolickém konfesním prostředí), a to v kontextu dvou významných teorií překladu, jimiž jsou hermeneutika a teorie skoposu. Analyzovány byly texty, vzniklé v rozmezí mezi koncem devatenáctého století a začátkem století jednadvacátého, přičemž jazykem originálu vždy byly řečtina a církevní slovanština a jazykem překladu čeština nebo němčina. Bylo zjištěno, že ačkoli dle počátečních hypotéz by se předpokládal především vliv hermeneutiky na překlad sakrálního textu, zejména u řeckokatolických překladů byly zřetelné paralely se zásadami teorie skoposu, mezi něž patří například větší volnost při překladu formy, pokud to vyžaduje účel, nebo explicitnější vliv překladatele na translát atd. Tyto zásady se v současné době (tj.ve století jednadvacátém) objevují i u některých překladů z pravoslavného prostředí, jež se předtím vyznačovaly neměnností a petrifikovaností převodu. V závěrečných kapitolách se monografie věnuje překladu církevních východních reálií, tak, jak se objevují coby kulturní reálie ve vybraných beletristických textech české a německé provenience. V této souvislosti bylo vzhledem ke dvěma výše zmíněným teoriím zkoumáno, nakolik podobná církevní terminologie patří mezi tzv. bezekvivalentní lexikum, či nakolik je možné najít odpovídající české a německé ekvivalenty.